Příběhy a deníčky >>
Vánoce
1.3.2006


ČÁST 3.
Vánoce, vánoce přicházejí!

Nastali Vánoce, krásná pohoda. Ségru zájem o potkany přešel jako mávnutím proutku, mě však držel pevně. Už třičtvrtě roku. Takový zápal nikdo nečekal. Říkala jsem si, že když to naši vidí, udělají mi na vánoce radost a dostanu ho. Opět jsem se upnula na tuhle vyhlídku a v noci, když jsem nemohla spát, představovala jsem si situace, jak dostanu potkana.
Všude jsem to vyprávěla a opravdu věřila tomu, že je to jisté. Vždy z 23. na 24. prosince spíme u babičky, a pak všichni společně jedeme k nám, kde strávíme Štědrý den. Celou noc jsem dědovi vyprávěla o potkanech a on jen krotil mé nadšení.
Nastal Štědrý den a já přemýšlela, jakého potkana najdu pod stromkem a jak přesně tam bude, jestli v kleci nebo jestli mi ho dají do pokojíku a až si půjdu odnést všechny dárky do pokoje, najdu ho tam.
Zvonek zazvonil a já, sestra, babička a děda jsme se vydali do obýváku, kde čekali mamka s taťkou. Přejela jsem očima hromadu dárků a hledala něco, co by připomínalo klec. Takhle velkých dárků tam bylo hodně, ale čím víc se dárky rozbalovali, já zjišťovala, že klec s potkanem nikde. Dárky jsem si šla odnést do pokoje, ale ani tam nebyla klec, a tak jsem byla nejnešťastnější člověk na světě. Zatímco se kolem mě všichni radovali. Každý měl hromadu dárku, ale jeden hlavní, z kterého bych byla opravdu happy, nikde. Mamka, protože dostala nové auto, dokonce i brečela, mladší sestra dostala nový mobil, který si přála. Táta, jelikož jezdí na kole, dostal cyklistický zájezd. Babička s dědou úplně nové nádobí do kuchyně a já seděla a chtělo se mi brečet, rozhodně ne štěstím. Mamka, táta a sestra si šli ven před dům prohlídnout mamky auto a já se mohla konečně rozbrečet. Děda mě uklidňoval, má mě opravdu rád, a je na mě hoodně závislý (myslím ve stylu, že když k babičce a dědovi dlouho nejdu, tak je z toho špatný). Má mě raději než ségru, což je zajímavé, protože našeho mladšího mazánka milují všichni.
A tam mi můj milovaný děda nabídl, že pokud chci, můžu si potkana koupit a nechat si ho u nich. I babička s tím soulasila, ale já věděla, že by to nebylo takový, jako ho mít doma, a že by si více zvykl na babičku s dědou než na mě.
Za chvíli se vrátili naši se setrou z venku. Táta poznal, že není něco v pořádku. Chtěl, abych šla k němu. Tak jak malá holka jsem si mu sedla na klín a táta se ptal:
,,Chybí ti tu snad nějaký dárek?!“
,,Vždyť víš!“ odpověděla jsem. Táta řekl, abych mu pošeptala jaký. A tak jsem řekla to jediné, co jsem si přála. POTKAN! A táta mi odpověděl, že až přijedeme od babičky a dědy, kteří bydlí u Rakovníka, můžu si pro potkánka jít. A tak to nakonec byly mé nejšťastnější Vánoce!

Nefra



© 2005-2018 Potkanky.wz.cz. Všechna práva vyhrazena. | Webdesign Modrý kocouř.cz | Pískněte nám