Příběhy a deníčky >>
Šílená aneb jak to všechno začalo…
14.12.2005


Část první...


Rozhodla jsem se napsat, jak jsem se seznámila s potkany a jak chodila přes mrtvoly. Dopředu říkám, udělala jsem blbost, které lituji, ale již se stalo. Vezmeme to pěkně od začátku!

Od malička miluji zvířata, snad všechny, bez rozdílu. Nejraději jsem měla psy, mooc jsem si přála psa. Byla jsem malá, když jsem se co večer modlila a přála si, aby se můj plyšový pes proměnil v živého. Moje sbírka činila víc jak 160 kusů psů -plyšových.
Bohužel, mamka nechtěla o psu ani slyšet, tak jsem chodila k babičce, která měla pudlíka. Až do čtvrté třídy jsem neměla žádné zvíře.
Nakonec jsem přemluvila rodiče a směla si vzít od své kamarádky morče, narodili se jí totiž malé. Měli jsme ho se sestrou dohromady, což byla nejhorší věc, co rodiče mohli udělat. Takže jsem zase neměla nic ,,svého“. Přesto jsem ho měla velice ráda.

Jednou jsem se s tátou vsadila o psa, sázku jsem vyhrála. Jak jsem se později dozvěděla, bez ohledu na sázku, se rodiče rozhodli pořídit nám psa. Malého yorkšíra, který bude celé rodiny. Já chtěla psa a zase je celé rodiny. Mamka, která neměla ke zvířatům vztah, si ho oblíbila natolik, že teď se bez ní pes nehne. Jsou dvojka, ostatní říkají, že ho máma má místo třetího dítěte a taky jo. Moc mě to mrzelo a dodnes mrzí, že pes, kterého jsem chtěla já, je všech a hlavně mámy. Vím, že mě má taky rád, ale jen jako lidi kolem něj, ne tak jako miluje mámu.

Chtěla jsem mít něco jen sama pro sebe. Něco, co bude mít rádo jen mě, ale aby to nebylo moc náročné, ne kvůli mně, ale kvůli našim, aby s tím nebyli starosti, když náhodou nebudu mít čas.
Pes, kůň, kočka - nepřicházelo v úvahu. Morče, křeček, králíček - zdají se mi takový flegmatický a ne moc chytrý. Nakonec jsem si vymyslela potkana. Řekla jsem to našim. Reagovali kupodivu celkem dobře, ať si o něm něco zjistím. A tak jsem začala, všechny potkaní stránky jsem se pomalu naučila nazpaměť, abych našim mohla udělat přednášku a dokázat, že to není jen chvilkový rozmar, a že mě to opravdu zajímá. Naši si nechali týden na rozmyšlenou.

Za ten týden jsem trávila čas mezi potkaníma stránkama a babiččiným šicím strojem, jak jsem šila polštářky, hamaky a jiný zařízení do klece. Potkánci mi připadali naprosto skvělí, úžasní. Na potkaních stránkách (myslím, že to byli bebešiny stránky) jsem viděla potkanici Sesku. Byla krásná, doslova jsem se zamilovala. Myslela jsem, že když si naši dali týden na rozmyšlenou, je to skoro hotová věc, že ho budu smět mít.
Spletla jsem se. Naši mi po týdnu řekli, že ne, že by se potkan nesnesl s Timem (naším psem) a navíc, že se štítí takových zvířat, Za svůj patnáctiletý život jsem dostala vše, co jsem chtěla notebook, mikroskop, prostě vše.

Netušila jsem, že řeknou ne. Dali mi šanci, že ho budu moct mít a najednou! Všechno se ve mně sevřelo - nedokážu popsat ty pocity.

Dál jsem žila s tím, že je to špatný vtip. Dál šila hamaky. Tohle celé se stalo v březnu.

Na přelomu dubna a května jsem začala mít problémy. Na volejbale se o mě přetahovali dva kluby, s našima jsem si nerozuměla, ségra mi pila krev, ve škole, s klukem a hlavně ta věc s potkanem. Všechno mi to přerostlo přes hlavu a já se rozhodla to řešit, původně jsem chtěla utéct z domova. Na to jsem neměla sílu, a tak jsem se rozhodla předávkovat prášky.

V pondělí ráno jsem ve škole dala do čaje drcené prášky a pila, bohužel mě přistihla kamarádka a ihned to šla říct učitelce, rodiče si pro mě přijeli a jeli jsme do nemocnice. To už jsem se trošku vznášela, ale byla jsem celkem v pohodě. Teda máma brečela (pozn.je těžký to psát, nikdy jsem se k tomu nechtěla vracet, přesto jsem to udělala. Mami, nevím, jestli tohle budeš někdy číst, ale je mi to moc líto. Mám tě ráda!) bylo mi jí tak líto, táta ten jen mlčel a já jsem nevěděla, co dělat. V nemocnici si mě nechali. Skončila jsem na JIPce, když mi zaváděli kapačku, omdlela jsem.
Nic moc si nepamatuji, nechci na to vzpomínat. Všechno je to mlhavé a mooc jsme brečeli. Táta mi dokonce napsal dopis, teda potom, co si přečetl můj dopis na rozloučenou.

Bylo mi hrozně. Nechápala jsem, jak jsem mohla něco takového udělat. Ale skutečně si to uvědomuji až teď, když jsem se rozhodla napsat můj příběh na papír. Chodili za mnou lidi ze třídy, nosili dárečky, ale mě bylo hrozně z toho, co jsem udělala. Samozřejmě jsem musela chodit k psycholožce. Naši mě hlídali a nenechávali mě vůbec samotnou.

Závěrem chci říct, že toho lituji. Nepopisovala jsem všechno do detailů, jelikož pro mě bylo těžký psát i jen stručně. Tím ale moje setkání s potkany nekončí. I díky tomu, co jsem provedla, jsem potkana nedostala. Dál jsem šila hamaky a doufala, že ho dostanu!

Nefra




© 2005-2018 Potkanky.wz.cz. Všechna práva vyhrazena. | Webdesign Modrý kocouř.cz | Pískněte nám